Sněžka

Tohle je další z kousků co jsem vyvedl a dostal černý puntík. :)

Nevím jak vy, ale moje dětství je celkem dlouhé. Teda myslím tím že sebe jako dítě jsem vnímal třeba do 15, 16ti. Takže tuhle historku řadím ještě do tématu týdne.

Ještě mi nebylo 14 a byl jsem v prváku na Gymplu. První rok jsme jeli na hory s celým ročníkem. Tehdy byla tak teplá zima, že jsme vůbec nelyžovali. Jeden se teda rozhodlo že jdeme na pěší výlet na Sněžku. Vyrazili jsme z Pece po červené na Výrovku. Chodit mě vždy bavilo a i když jsme nebyl nijak zvlášť nadšený sportovec už od mládí, tak turistika mi šla obstojně. Takže jsem se na této trase ocitl vepředu s dalšími asi osmi spolužáky. Všem nám svítilo v hlavě světýlko že jdeme na Sněžku. A tak nás celkem otravovalo jak se zbytek za námi náramně loudal. Na každé křižovatce jsem museli čekat a už bylo po poledni a mi pořád nebyli na Výrovce. Těsně přední si matně pamatuji jak jsme se už po milionté ptali učitele jestli teda dojdeme na Sněžku. Odpověď byla že jo.
No a myslím že to byl ten okamžik kdy jsem přidaly do kroku. Minuli Výrovku a jupijou rychlím krokem v před.
Bylo to někde u luční boudy když jsme zjistily že naše skupina je v nedohlednu. Chvíli jsme teda čekali a nikdo se nikde neobjevoval. Jak si umíte představit v té situaci jsme prohlásili že náš status je ztratili jsme se. Co dál? No chvíli jsme debatovali a nakonec jsme koukli na rozcestník a řekli si že teda je asi potkáme na Sněžce a nač tedy otálet a vyrazili jsme po modré. V té výšce už ležel sníh a my jsme někde sešli z cesty. Ťapali jsme v hlubokém sněhu a dělali kraviny. Pamatuji si také že jsme se štěstím narazili zase na tu modrou a pak se ocitli na českopolské hranici. S velkou radostí jsme ji přeskakovali z jedné strany na druhou a vykřikovali jsem v Polsku, jsem v Česku. Po chvíli jsme dorazili pod Sněžku. Tou dobou už nám docházelo že teda jsme úplně sami a že už je odpoledne. Nakonec jsme se usnesli, že teda když už jsme tady tak tam nahoru přeci vylezeme. A vylezli. Když jsme tam byli asi deset minut tak se tam objevil náš udýchaný tělocvikář. Ani jsme nedostali vynadáno. Ale vážnost situace nám došla až když rozhodl že zpátky jdeme Obřím dolem, protože se za chvíli bude stmívat a přestože ta cesta v zimě nebyla moc doporučovaná.
Do hotelu jsme dorazili už za tmy, všichni v pořádku. Dozvěděli jsme se že naše škola nedošla ani na tu Výrovku a že prý na nás volali ať stojíme. Taky jsme ten večer všichni dostali třídní důtku. Zpětně jsme se pak dozvěděli že naše třídní nás uhájila před dvojkou z chování, kterou nám chtěl dát tělocvikář. Zvláštní je že když nás našel na Sněžce tak vypadal že to je OK a že z toho žádný průšvih nebude.

Ale jsem v celku rád za tu třídní důtku, protože za to stála. Sice se po letech ty detaily v paměti trochu zamlžily, ale vím že to byl super výlet.

PS: snad ještě do konce stihnu napsat něco z čeho bude, alespoň trochu poznat že jsem byl hodné dítě... i když nevím napadají mě další super podobné historky. :)