Ze života: Prima prsten
Krásné úterní odpoledne,
tak takhle nějak by mohla vypadat jedna z kapitol mého života uvnitř béčkového dramatu. Historie a lidé se opakují a můj dnešek je toho důkazem.
„Nechtěl bys nám i ty prozradit, co tě k nám přivedlo?“ zeptala se jako vždy svým vyváženým hlasem a lidé sedící v kroužku na mne okamžitě upřeli zrak, jako bych měl snad něco říct.
„No, myslel jsem, že… Víte… Nosím zlatý prsten,“ ze mne po třech týdnech mlčení vypadlo jako mýdlo z krabičky, „a co jako?“ Byl jsem na sebe pyšný.
Nosím ho již přes tři roky. Je to dar od mé babičky, který v dané situaci nešlo odmítnout. Krom toho – kdybyste viděli ten její smutný pohled na holý prst – taky byste ho už nikdy nesundali.
Stojí-li řeč u stolu, anebo když se nově příchozí člen v hospodské společnosti chce náležitě uvést, můj prsten je příležitostí číslo jedna. Některé lidi udivuje, další dostává do rozpaků. Sám tomu moc nerozumím, protože to je přeci jen prsten. Ale co naplat, některé „kamarády“ tyto pocity dokonce ani po třech letech neopustily.
„Ty vole, tos vyhrál Stenlikap?!“ řekne v průměru každý třetí a někteří z nich ještě s notnou dávkou hrdosti – co skvělého to nevymysleli – dodají:
„Ten je pečetní, ne, jako na dopisy, víš jak…“.
nebo
„A co tě k tomu vedlo?“
„To je tvůj jako životní styl?“
Otázku, zda si jej předáváme po generace, střídá rychlé zklamání z toho, že ne.
Resignovaný se obvykle pouze culím. S postupem času ale i to omrzí a začnete cítit potřebu tomu dodat na vážnosti. Pravidlo, že nejlepší obranou je útok, platí. Začínal jsem s příběhem o mém pradědovi, který jej nosil půl století v zadnici. Teď držím mnohem větší zbraň!
Prásk! Prásk! Prásk! A ta nehybná bestie dostala pro jistotu ještě dalších tucet ran.
„Vidíš na něm snad napsáno Stenlikap?“ vyzní vždy trochu namyšleně a vysvětlovat lidem, jak vypadá pečetní prsten, taky není dobré. Jste potom za tupce, který snad nepochopil, že šlo o humor.
V knize by mou poslední scénu zaznamenali asi nějak takhle:
Smutně si povzdechl a zahleděl se mu do očí. V tu chvíli všichni věděli, že se chystá vyprávět. Měl talent na ten správný okamžik.
„Kéž by, kéž by můj drahý příteli," vycházelo zvolna z jeho úst, „byl to prsten mého otce.“
„Nosím ho den co den,“ vyhrkl zcela vzápětí a s pokleslým tónem v hlase zvolnil do původního tempa, „a už si ani nepamatuji, kvůli které jsem ho naposledy sundal…“.
„V ten den ho měl a nebýt ‚toho‘, zcela určitě by jej z ruky nikdy nedal.“
Své posluchače měl v tu chvíli snad u každého stolu a směrem k tomu namazanému drzounovi – než se pln hanby zmohl obhajoby – dodal:
„Možná by to zachránila malá sklenka…“
A tak ji dostal!
Vyprávěl snad hodiny. Lidé si přisedali a navzájem se tišili, aby jim nic neuniklo. Jeho otec byl skvělý člověk, to teď ví už každý. Že jde o osmnáct karátů nezmiňoval proto, aby se chlubil, ale aby osvětlil, proč prsten již není kulatý.
„Každý ho miloval!“
„Byl to skvělý člověk, se kterým se každý rád vídal.“
„Každý si s ním chtěl potřást rukou, a že jich bylo!“
…
„Čím více zlata v něm je, tím měkčí je,“ ukazoval na prsten, „proto je tak ohnutý, tady, vidíte?“
To jsem ale mrcha, že? Ono jim to ale neuškodí, však si sami začali. Na základní škole bych jim to vysvětlil jednou dvěma, anebo je zasunul do koše. Dnes už může člověk jenom „vychovávat“. A ani to většinou nepomůže, vlastně vůbec.
Někdy ale legrace, kterou si z Vás lidé dělají, může i potěšit. To třeba když jdu měřit hluk do fabriky. S mikrofonem v ruce procházím uličkami mezi stroji a poslouchám to originální:
„Tak co pané, to Vám mám teď něco jako zazpívat?“
„Holký, koukejte, z televize přijeli!“
„Raz, dva, tři, zkouška mikrofónu.“
„A co budete točit, něco pro Primu?“
…
„Bohužel dámy, prý tu uniká radiace, nevíte, kde bych našel ředitele?“
Jsem hodný kluk co má rád kopec legrace. Nejraději, když je ten kopec hodně černý. To se po něm pak klidně několikrát svezu.
Rád si dělám legraci ale hlavně ze sebe. To dělá druhým radost největší. Problém však je, že tím jako byste jim dávali svolení si na Vás dovolovat.
Jenže tak to není a oni poté čučí nebo brečí.
Také Vás za něco lidé šikanují?
Nebo tisknou ruce tak silně, že Vám prsteny praskají?
(—;