Jaké to je být dokrorandem - díl 4.

Jak už jsem psala, naše katedra je malá. Díky tomu jsem zažila během půl roku promoce nejprve jako student, následně jako pedagog. Pro pedagogy je v Betlémské kapli vyhrazena menší, podlouhlá místnost, ve které jsou skříňky na uzamčení cenností, skříně na hábity a čepičky, velké zrcadlo, dva stolky a čistič obuvi (stroj, nikoli muž). Pro nás doktorandy to byl velký zážitek, nadšeně jsme si zkoušeli taláry, čapky, zjišťovali, jak nám je to velké. Hlavně mně teda.

Na prvních promocích jsem dvakrát málem upadla na schodech pódia, protože jsem si talár přišlápla. Ano, dvakrát, tam i zpět. Člověk by řekl, že si to budu pamatovat, ale já byla až příliš soustředěná na to, abych se uklonila při odchodu na správnou stranu. Pro další promoce jsem se musela naučit speciální styl chůze, aby se to neopakovalo. I tak jsem v tom vypadala pomalu jak duch, čouhala mi jen hlava, ruce a nohy v nedohlednu. Jeden starší pedagog prohlásil, že vypadám, jak když jsem vyšla ze základky. V dobrém samozřejmě.

S kolegy, co jsme tam byli poprvé jsme si udělali nadšeně foto. Všichni na nás koukali jak na idioty. Jak jsem později zjistila, účast na promocích není zrovna oblíbená činnost. Pro učitele, co to dělá dvakrát ročně, třicet let, je to vlastně celkem nudná povinnost, kdy se musí přibližně hodinu tvářit reprezentativně a sedět rovně. Jediným rozptýlením může být pro některé, když je jim dovoleno nosit řetěz, ale i tato radost vydrží jen chvíli.

Nemohu říct, že mě to také jednoho dne přestane bavit. Ale prozatím to vnímám jako hezké zakončení spolupráce se studenty. Ti jsou v ten den plní energie a smějí se od ucha k uchu, za nimi sedí, někdy se slzami v očích, jejich rodiče a celkově to je prostě hezký rituál.

Stejnou nudou jsou, pro některé, státní závěrečné zkoušky. Část zkoušejících to baví, diskutují se studenty, zkoumají detaily jejich práce, jiní se těší domů a jako jediné pozitivní vnímají chlebíčky a zákusky. Většina je někde mezi tím. Zajímavé je, že jako student oceníte spíše pokud se vás nikdo na nic neptá, zatímco dlouhé rozebírání detailů vás spíše znervózní.

Ze státnic mám několik poznatků.

Největší úspěch u státnic mají ti, co umí mluvit a umí zaujmout svým přednesem. Zažila jsem studenta, který nenosil úkoly, moc toho neuměl, ale u státnic byl suverénní, prezentaci své závěrečné práce podal perfektně, a tímto výstupem si zúčastněné získal natolik, že pak byli benevolentnější co se týče jeho znalostí.

Naopak dívka, která vždy vše nosila čas, byla pečlivá a uměla toho hodně, u státnic koktala, byla nervózní, neudělala dobrý dojem, měla ze státnic horší výsledek než kluk výše, i přes jinak velmi dobré znalosti.

Pedagogové své otázky opakují. Málokterý zkoušející pokaždé vymýšlí originální dotaz. Většinou vybírá z těch, na které je zvyklý. Tyto dotazy se velmi často shodují s tématy, kterým tito učitelé dávají důraz při jejich výuce. Proto se před státní zkouškou vyplatí, dohledat si, na jaká témata se pedagogové zaměřují, pokud zkoušený nenavštěvoval přednášky, poptat se u spolužáků na to, co především probírali. Není to však vždy pravidlem. U magisterských státnic, u nás, platí, že dotazy u nich položené, by měly souviset pouze s tématem závěrečné práce. Jedna dívka si myslela, že jejímu tématu nebude nikdo rozumět, protože se oboru studia týkalo jen okrajově, a ona tak státnicemi snadno proklouzne. Bohužel pro ni, narazila na našeho Ferdu Mravence, který snad podniká ve všem a překvapil všechny tím, že i v oboru, o kterém psala zmíněná dívka.

Na opačné straně dveří to nikdy nevypadá tak, jak si myslíte. Po obhajobě a diskusi je student vyzván k tomu, aby opustil učebnu. Komise se poradí o jeho známce, načež studenta vyzve k tomu, aby se vrátil a oznámí mu, zda uspěl či nikoli. Známky se prozrazují všem až na závěr, při společném ukončení. Pokud v době mezi obhajobou a oznámením obhájil/neobhájil, čekáte příliš dlouho, máte obavu, že vám hrozí, že vás vyhodí, protože se tam pravděpodobně třeskutě dohadují o vašem osudu. Víte však, co se tam skutečně děje? Během několika vteřin je rozhodnuto o známce, jen výjimečně o tom probíhá debata. Následně se děje všechno možné. Ti, kteří nechtějí být před studenty upatlaní, si do pusy rychle strčí celý zákusek. Ti, kteří ještě neztratili zájem o obor krátce diskutují o něčem, co je během prezentace napadlo. Ti, kteří ještě neztratili zájem o ženy třeba i hodnotí, jak to studentce slušelo. Staří známí vzpomínají na staré časy. Naštěstí většina předsedů ví, čím si student v tu chvíli prochází, proto většinou vše urychlí a vyzvou ke vpuštění studenta zpět.

To co je však velmi důležité, a co mi na státnicích vadí asi nejvíce ze všeho, je to, že velmi záleží na zkoušejících a jejich preferencích, zda bude mít vaše snaha úspěch. Opravdu je důležité, koho tam chytíte. U státnic jsem byla sedmkrát, vždy po dvou dnech, v každém dnu skládalo zkoušku cca 10 studentů. Zažila jsem tedy z pozice pozorovatele asi 150 výstupů. Některý zkoušející preferuje projekt před monotématem, jiný naopak, některý nemá rád ekologické materiály, jiný je jimi posedlý, některý celý život pracoval pro metro, a tak je nadšený za každou zmínku o něm atd. Tyto jejich názory mají bohužel vliv na výslednou známku, bez ohledu na to, jak moc dobře bylo téma zpracováno.

Většina zkoušených nechá mozek doma. Opravdu. Sama jsem to zažila, tu trému, napětí, strach, dlouhé hodiny přípravy, to vše, kvůli několika minutám, kdy na vás zírá několik lidí, kteří mají ten den za úkol, vás usmažit ve vlastní šťávě. Není se co divit, že z toho ve finále máte vymeteno. U státnic tak z úst studentů padají ty největší hlouposti, které za svůj život vyslovili. I dítě ze základní školy by v tu chvíli možná odpovědělo inteligentněji. Proto se opravdu vyplatí na svých vědomostech pracovat celé studium. Protože to, co máte vžité, se vám z hlavy nevypaří tak snadno, jako to, co jste si v tom nátlaku přečetli v noci, pod lampičkou, před spaním.

DÍL 3.