Bike for Africa - Kolo pro Afriku

My brother, when he was about 15 years old, got his bike once from his parents to Christmas. It was a pink Liberta with three wheels in the back. It was a great machine, like a favorite. At that time, these wheels were scarce (so pink) and so they had to go to Kozlany near Kralovice.
The bike has been with us for years. Shortly after the revolution, I was still on it. In 1995 I put it off and used my dad sometimes.
The last time I pulled him out around 2000, when I used it for sports commuting to work.
Commuting in a dense, traffic-deficient way, I did not feel very impressed. It was so much fun and a man, instead of enjoying it, he was stressing. The bike soon wandered into the basement, where she had been waiting a few years for her next fate.
It was practically unprofitable, and I wondered what I dreamed. Give him a ride? Leave somewhere with a bin where the metal hunters might get used to it?
No, that was not true. One morning I read an advertising newspaper.

I was surprised by the article "The Wheel for Africa" ​​People were collecting unnecessary bicycles, and then they were sent to Africa for poor children to drive a few miles a day to school.

That was it! "You will go to Africa, a bike!" I declared myself to my former scattered wheel and prepared him for his last trip to the European continent.
I sat on him with mixed feelings. I put on my helmet and set off nostalgically to Křimice, where a volunteer organization organized a wheel-collection in the former Farm.

I gave the bicycle with a grin to the sympathetic guy. He accepted it with thanks. I took off my helmet and put it in my backpack.
My next steps led to the train station, to the train home. I left with a good feeling in my heart. I did a good deed. It was fine...

Czech:
Můj bratr, když mu bylo asi 15 let, dostal jednou od rodičů k Vánocům kolo. Byla to růžová Liberta se třemi kolečky vzadu. Byl to skvělý stroj, podobný favoritu. V té době byla tahle kola nedostatkovým zbožím (proto růžová) a tak museli naši pro něho jet až do Kožlan u Kralovic.
Kolo s námi bylo plno let. Krátce po revoluci jsem na něm ještě jezdil i já. V roce 1995 jsem ho odstavil a používal ho občas můj táta.
Naposledy jsem ho vytáhl ještě kolem roku 2000, kdy jsem ho používal na sportovní dojíždění do práce.
Dojíždění v hustém, provozu s nedostatkem cyklostezek mě moc nenadchlo. Bylo to takříkajíc o hubu a člověk, místo aby si to užíval, tak se stresoval. Kolo brzy putovalo do sklepa, kde čekalo hezkých pár let na svůj další osud.
Bylo prakticky neprodejné a já přemýšlel, co sním. Dát ho za odvoz? Nechat někde u popelnice, kde by se ho třeba zmocnili lovci kovů?
Ne, to nebylo to pravé. Jednoho rána jsem četl reklamní noviny.

Zaujal mě článek "Kolo pro Afriku" Lidé sbírali nepotřebná kola a ty se pak posílaly do Afriky chudým dětem, aby na nich mohly dojíždět pár kilometrů každý den do školy.

To bylo ono! "Půjdeš do Afriky, křapiku!" prohlásil jsem ke svému bývalému rozhrkanému kolu a připravil ho na jeho poslední jízdu na Evropském kontinentu.
Sedl jsem pak na něho se smíšenými pocity. Nasadil jsem si helmu a nostalgicky vyrazil do Křimic, kde v bývalém JZD pořádala dobrovolnická organizace kolovou sbírku.

Předal jsem kolo s úsměvem sympatickému chlapíkovi. Ten ho s díky přijal. Sundal jsem si helmu a dal jí do batohu.
Mé další kroky vedly na nádraží, na vlak domů. Odcházel jsem s dobrým pocitem v srdci. Udělal jsem dobrý skutek. Bylo to fajn...

Obrázky a projekt: http://www.kolaproafriku.cz/